Můj muzikopis

Co pro mě znamená hudba? Stačí jedno slovo – ŽIVOT.

Hudbu poslouchám a zpívám neustále – ačkoliv na veřejnosti   mám volume stažený téměř k nule.

Mám veliké štěstí, že na své cestě mezi tóny potkávám nesmírně talentované, moudré, výjimečné a laskavé lidi. S některými si jen vyměníme pár akordů či veršů, další mě doprovázejí na delším úseku a věřím, že ještě pořád máme kam jít a bavit se při tom.  Výsledky některých z těchto setkání si můžete poslechnout v sekci SPOLUPRÁCE.

Zpívám díky své mamince, babičce a prababičce od raného dětství a můj vybraný vkus se projevil už na besídce v domově důchodců, kde skupinka dětí z naší mateřské školy zpívala Jedna dvě, Honza jde a Pec nám spadla. Po této oficiální části programu jsem zřejmě usoudila, že je na čase to trochu rozjet. Podle vyprávění ředitelky oné školky sklidila největší aplaus píseň     Malý gigolo, smutný gigolo.

Potom následovaly hodiny flétny, kytary, zpěvu a hudební nauky   v LŠU, účinkování v několika dětských a posléze smíšených         či ženských sborech, od druhého stupně ZŠ aktivní činnost           v kapelách různého druhu (od dechovky přes country po metal),   a zejména snahy po založení vlastního multivokálního tělesa.      Ty většinou pohořely na nedostatku dalších zpěváků a zpěvaček kovaných ve vícehlasech. Báječnými výjimkami byla dvě tria – jedno se sourozenci Romčou a Erikem Vymazalovými, druhé s Dášou N. a Evou K. Všichni jmenovaní byli a jsou dále skvělí zpěváci a náš repertoár obsahoval spoustu trojhlasých písniček, včetně několika autorských.

V průběhu prošlých let a dekád jsem pokračovala ve zpívání         a hraní s tělesy různého žánrového zaměření, velikosti, kvality       i smýšlení, převážně na plesech, svatbách, v hotelech,                na vernisážích a podobných akcích. Těchto aktivit postupně ubývalo – zejména proto, že jsem časem přestala mít chuť obětovat jim celý víkend.

Po delším období hudební stagnace přišel zlom a tvářil se jako dárek od mého muže: nahrávací čas ve studiu. Původně zamýšlené tři nebo čtyři písničky od Brontosaurů brnkané             na kytaru se zásluhou mého životního přítele Petra Kratochvíla (mně dodnes nepochopitelným způsobem) proměnily v album čítající 23 písniček zahraných tak špičkovými muzikanty, že tomu ještě pořád úplně nevěřím. Koho by zajímal obsah a vznik tohoto alba, nalezne více v sekci ®MUFFIOSO RECORDS.

Kdo dočetl až sem, je frajer a když mi to řekne, dostane se mu   ode mne uznání a obdivu. 🙂                                                      Octli jsme se tedy v přítomnosti, která je ke mně neskonale laskavá, velkorysá a vlídná. Kromě většinou velmi pozitivních a příjemných událostí v osobním životě mně umožňuje zabývat se hudbou v takovém rozsahu, jaký si jen můžu přát. Díky internetu, dostupné nahrávací technice, toleranci svého muže a samostatnosti svých dcerek pořád ještě nevím, kde leží hranice, za něž už se neodvážím. Pořád ještě letím směrem k duze             a občas se její barvy odráží v mém úsměvu a snech.

 

Creating music online